Den sváteční - neděle

Neděle 10.4.

Ještě než Vás uvítám do dalšího dne, tak se zmíním o noci. Spal jsem jako dřevo, nebo jako když mě do vody hodí. Jenže v hluboké noci mě vzbudil strašný randál, který vznikal u hlavních vrat. Protože spíme v pokoji u hlavních vrat, tak mě to ovšem že probudilo. Slyšel jsem velmi silné rány a boucháni do železných vrat a neuměl jsem si vysvětlit jak to vzniká. Napadaly mě různé myšlenky od zlodějů, kteří se chtějí dostat do dvora, až po krysy které se chtějí dostat do misijního domu (ty však byly vyhnané naší zdejší zlou kočkou). Nakonec jsem se přidržel myšlenky, že kdo nic nedělá, ten nic nezkazí a raději jsem to zaspal. Ale po jednom divném snu, ve kterém mě postřelili, mě rány vzbudily znovu. To už jsem tušil, že mě pozice ochraňovatele nemine a budu se muset vydat zjistit, o co tady vlastně jde.

Vzal jsem si od Jana baterku, protože svoji zásadně z dalšího záhadného důvodu nevozím a vydal jsem se ven. Když jsem svítil na bránu tak nic, když jinde tak taky nic. Prostě kde nic tu nic. Až v jednom rohu se zablýskl pár očí, a když jsem na ně posvítil tak jsem zahledl siluetu zdejšího divokého psa. Bylo to jak ve westernu. Já na jednom konci, pes na druhém (areál je pro upřesnění oplocen a pes chtěl z něho pryč).

V tu chvíli jsem okamžitě začal hledat nějaký klacek, mačetu, kůl, kterých bývá na dvorku spoustu, ale jak naschvál zrovna tu teď nebyl ani jeden klacíček. Zapomněl jsem na své hrdinství a dal se na útěk, který se skládal ze tří skoků ke dveřím do domu sester. Ale ouha, byly zamknuté. Už jsem si představoval, jak za mnou stojí ta potvora a říká si jak mě hloupého bělocha dostala. Když jsem se otočil, tak byla pryč, odešla směrem k venkovním toaletám. To mi dalo čas, abych se přece jenom ozbrojil …nicméně našel jsem jen klacík o tloušťce asi 4 špaget a byl pevný tak, jako byste je už 5 minut vařili.

Jediná šance byla v množství lidí. Proto jsem zaklepal na sestru Honestu a vysvětlil ji situaci, což ze začátku moc nešlo, protože já na ni česky a ona swahilsky, až pak jsem se sladili na naši amatérské angličtině a ona řekla, že přijde ven. Přišla a vzbudila Chachu a Amriho. Trvalo pět minut, než vylezli ze svých postelí. Tak jsme vytvořili bojovou skupinu 4 statečných. Vepředu byl Amri, který měl baterku, vedle byl Chacha, který měl v ruce 4 špagety. Já jsem je kryl hned zezadu. Honesta zaujala pozici u dveří domu a byla připravena jednak udílet rady (rozkazy) nebo hned skočit dovnitř a zavřít za sebou dveře. Vyšli jsme tedy vyzbrojeni k toaletám, náhle Amri zahlédl psa, a jediné, co ho napadlo bylo intuitivně vyskočit na střechu přístavku, což hned nato udělal i Chache a já vzápětí. Takže jsme se dostali na střechu a z ní na plot. Tam jsme strategicky přeskupili naše síly a to vše za účasti mluveného doprovodu Honesty.

Honesta pak na jednom konci otevřela jedny ze dveří areálu, aby pes mohl vyběhnout. Jenže pes si tvrdošíjně vybíral jiné dveře, které byly dosud zavřené. Až když Chache trefil psa „špagetami“, tak se pes rozběhl správným směrem a opustil tohle mírumilovné místo, doufejme, navždy.

Pak jsme si všichni ještě popřáli pěknější zbytek noci a šli spát. Já jsem si dal po návratu dva loky Janovy slivovice na uklidnění. Jak je vidno, tohle dobrodružství nakonec dobře dopadlo. Dobro zvítězilo nad zlem a sestry si zde mohou opět v klidu žít se svými sirotky. Jsem rád, že jsem mohl být

na straně dobra. ……..Jenže jak to tak bývá ani to „zlo“ nebylo tady jednoznačné. „Zlo“, jímž tady označuji zmíněného psa, mohla být s největší pravděpodobnosti divoká fenka, která byla sama vyhladovělá a navíc také mohla shánět něco k jídlu pro svá štěňata…… Kdo ví, možná příště budu stát na obou stranách.

Ráno když jsem se probudil a dospal se do růžova, řešil jsem, jak se dostanu do kostela, když slunce je již vysoko a já z nějakého dalšího tajuplného důvodu nenosím dlouhé rukávy, které by mi ochránily mé spálené ruce. Prostě jsem se zařekl, že tam budu muset dojí tak jak jsem, což je s rukama naholo. K mému překvapení se v kostele svatého Dominika v Mahangu nic nezměnilo, vlastně jedna věc

přece.

Kostelík v Mahangu

Na mši svaté bylo kolem 40 lidí, což předtím nebývalo zvykem. Způsobilo mi to radost. Opět jsem musel farníkům říci pár slov, což se, nikoliv mou zásluhou, setkalo nejen s pochopením, ale také se smíchem a tleskáním.

Pak jsem přijal pozvání od rodiny Edgara na africkou večeři v pondělí. Cestou z kostela jsme navštívili obecní úřad s vyhlášeným padajícím stolkemJ. Zjistili jsme tam, co znamená, v jazyce zdejšího kmene, název Mahango. Co myslíte vy?

Také jsme se setkali s několika zdejšími krávami - tak jsme si s Jankem říkali, kdo z nás dvou by byl lepší pasáček.

Zdejší býček

Oběd byl opět výborný, více jsem se už přecpat nemohl. A po dobrém jídle nám sestra Dorotea doporučila jít si lehnout, když je ta neděle. No, neposlechněte ji!

Spali jsme až do 5 večer. Pak jsem kontaktoval matku představenou, která je nyní v Keni a ona mi zvesela napsala, že přijede místo 12.4., jak bylo domluveno až 15.4. Tím veškeré vytvořené plány padají a bude se muset, po africku, velmi, ale velmi improvizovat.

Jeden stařec, který bydlí vedle domu sester, má dětskou obrnu. Navíc mu ještě před nedávnem padala střecha na hlavu. Se sdružením Bez mámy jsme se rozhodli, že mu opravu střechy zaplatíme. Když se dneska přišel se mnou pozdravit, jako výraz vděku mi, tedy sdružení Bez mámy, donesl jednu ze dvou slepic, které vlastní.

zrekonstruovany domecek

Stařec od vedle a Michal s darovaným kohoutem

Ještě se zmíním o problematice krys, které se zde nastěhovaly. Prostě se tu prý nastěhovaly a bylo jich tu všude plno. Málem, že jim dávali jména, jak je dobře znali,ale nakonec toho nechali, protože jich bylo tolik, že si jména nepamatovali. Ale jedno dne, to bylo před 14 dny, někdo dovezl zdejším sestrám, kočičku. Tehdy nebyla velká ani jako křeček. Dneska je velká asi jako křeček, ale má tu nevýhodu, že ji jdou vidět žebra. Prostě byla a ještě je trošku podvyživená.

zdejsi domaci drava kocicka co ma na starosti krysy

Sestry ji mají moc rády a říkají, že je to takový malý zabiják krys. Nyní tuto kočičku zavírají do komory s potravinami, kde se bohužel drží poslední krysí rodinka.

Zítra, to je v pondělí, se chystáme do města Mbeya. Chceme tam zařídit nákup nezbytného nářadí jako je kladívko, kombinačky, štípačky a podobné vymoženosti. Chceme totiž tady trošku pár věcí poopravit. Když mi Dorotea donesla místo kladívka kámen, kterým jsem měl v kapli zaklepat hřebík, tak mi došlo, že to takhle  nepůjde :-) Kromě toho chceme pro dispenzář v Mahangu koupit nějaké antibiotika, chceme získat online internet,a taky vyměnit peníze, protože jsme z toho cestování vcelku na suchu. Tak držte palce.

deti a pani ucitelka z nasi skolky

Já jsem opět přejedený rýže a domácích hranolků, a proto si snad s Janem dáme hlt docházející slivovice a půjdeme spát. Do Mbeyi jedeme již v 6 ráno, tak jsem zvědav.