Cestou necestou, polem ne polem do Mbeyi

Vážení čtenáři,

tímto se poprvé hlásíme z reálné Afriky a ještě pořád z cesty. Cesta probíhala celkem podle plánu. Musím pochválit egyptskou leteckou společnost, která se komfortem a hlavně jídlem přiblížila tureckým airolinkám. Mají ještě jednu výhodu (pro ně samotné nevýhodu) a to, že lítají poloprázdní či spíše prázdni. Pro nás pasažéry to znamená, že noční lety můžeme prospat na trojsedačce. Já jsem však i přesto nezamhouřil oko.

Ráno jsme přiletěli do Dar es Salaamu v 5.15. Kdo zde již byl, tak ví,že jsme měli na vybranou stihnout autobus do Mbeyi který odjíždí v 6.00 z hlavního autobusového nádraží vzdáleného od letiště 30 min nebo zůstat v Daru celý den a autobus chytnout, až další den. My jsme zvolili risk a chtěli jsme stihnout bus už v den příletu. Tak jsme vyběhli z odletové haly a vzali prvního taxíka skoro bez smlouvání, který s námi vletěl ještě do tmy ponořeného Daru.

Když jsme přijeli na autobusák, tak všechny autobusy kromě jediného již byly pryč. Takže nastalo dilema. Buď akceptovat cenu navrženou řidičem jediného autobusu, která byla téměř dva krát vyšší, nebo se ubytovat v Daru a přečkat zde den a noc. Zvolili jsme zase trošičku risk a přistoupili na cenu i zjev autobusu Taqvabal. Já jsem Janovi říkal, již při vyjednáváni o ceně, že to smrdí velkým dobrodružstvím. Autobus se dle zjevu měl spíše pohybovat jen v okolí autobusáku a ne se vydat napříč Tanzanii.

Už než jsme vyjeli, tak se musela vyměnit prasklá pneumatika, což mělo za následek zpoždění dvě hodiny. To jsme však s chladnou hlavou svedli na tzv. africký čas. Když jsme vyjeli, tak jsem Jankovi říkal, že nevěřím, že tomuto autobusu něco neupadne při těch obrovských vibracích, které jsme přirovnali k pračce zapnuté na ždímání prádla. Za 30 minut jsme stáli poprvé, když se z našeho autobusu kouřilo jak z táboráku. Diagnóza byla jasná - prasklý chladič, či něco co mělo co dočinění s

chlazením.

Na palubě tohoto autobusu měli ne mechanika, ale strojníka, který byl od hlavy až k patě zamazaný mazutem. Dal se do opravovaní tím, že  používal igelitku na spravení té díry a pak vléval vodu do chladiče. Ta však spolehlivě dole tím samým proudem vytékala. Myslím, že to ani nezpravili a jen pak po hodině řekli, že jedem. Z autobusu se kouřilo jak z parní lokomotivy vibrace pokračovaly, ale já jsem trošku usnul. Pak mě z předrahého spánku vzbudila rána. Po autobuse se říkalo, že jsme znovu píchli pneumatiku. Když jsem to šel ven obkouknout, tak jsem fakt koukal. Ve spod autobusu byla utržená kardanová hřídel. Strojník opět vzal svůj „vercajk“, že to prý jde opravit.

Tak jsem se pousmál a šel do stínu zvažovat co a jak. Po hodině jsem se po poradě s africkými spolucestovateli rozhodl, že pojedeme dál, ale ne již s tímto autobusem. Samozřejmě, že peníze nám nevrátili. Tak jsme se jali stopovat, a co se nestalo? Chytili jsme první kamion. Do Morogoro. což bylo cca 40km jsme dojeli v kabině kamionu.

zleva: Michal, uprostřed Janko a pak hodný pan řidič

Bohužel při vystupování jsme zmatkovali - já tam nechal průvodce Lonely Planet a Janko tam bohužel vytratil peníze. Takže když se daří tak se daří.

V Morogoro nás odchytil jeden člověk, že prý nám domluví auto do Mbeyi za přijatelných 20 USD na osobu. Znovu jsme na to kývli a k podivu přijelo auto až neafrické vzhledu- byl to zánovní Chrysler Cruiser. Neváhali jsme a šanci jsme využili. Jenže dnes se věci nemají tak, jak se zdají být. Chlápek, nebo spíše klučina pořád zastavoval v každé vesnici a přišlo mi, že se ukazoval se svým fárem. Takhle nám pomaličku docházela trpělivost. Když jsme v noci přijeli do Iringi což je 360 km od Mbeya a zase začal něco řešit a běhat s telefonem, tak jsme mu dali ultimátum, že jestli do 30 min. nepojedeme našim směrem, tak že si vezmeme taxíka a zajedeme se ubytovav do hotelu. Samozřejmě, že by nedostal slíbených 40 dolarů, za slíbený dovoz do Mbeyi. Samo sebou se zapřisáhl, že svůj úkol dodrží. No ale za 20 min. přišel a oznámil nedodržení slibu.

My začali řešit, jak o půlnoci budeme hledat hotel v městě Iringa. Nakonec jsme díky průvodci Janka nějaký hotel našli. Ten však byl plný, a proto jsme museli hledat další. A co se nedělo, všechny byly plné. Až na jeden, ale ten měl pouze pokoj s jednou postelí. A pánovi na recepci se vůbec nelíbilo, že by měli spát dva chlapi v jedné místnosti, čímž nás vlastně nepřímo obvinil z opačné sexuální orientace, než je normální. …Ale to nic, to už je takový poslední úder dnešního dne. Jdu si dát ledovou sprchu, kterou Janko už absolvoval a pomohla mu. Pak se pokusím usnout a nechat si něco pěkného zdát.

Ještě bych všechny kdo na nás myslí pozdravil a hlavně lidí co dělají, nebo budou dělat kolem Bez mámy.