zaver z cesty

Nyni jsem jiz na lestisi a cekame, az nam za 8 hodin poleti letadlo. Janko si cte v kafeterii knihy a ja se nyni pokusim vytvorit zaver z teto kratke mise.

Jako vzdy mam pocit, ze se podarilo udelat spoustu prace. Prace nikoliv nyni na teto misi, ale behem dlouhe doby kdy Bez mamy podporuje jednotlive projekty. Ten dobry pocit prameni z mnostvi diku, ktere jsem slysel behem techto ctrnacti dni. Tyto diky vsak nepatri jenom mi, ale predevsim Vam, nasim podporovatelum a fandum.
Tyto diky bych jmenovite rad predal hlavne lidem, bez kterych by tyto projekty nemohly fungovat. Dekuji Tomasi a Misce Gongolovym se kterymi se snazime tahnout Bez Mamy, Ondrovi a Terezce Horeckym za trvalou podporu, Petru Eliasovi, mym rodicum a brachovi, manzelce a detem Janka, ktery byl nyni mym spolucestovatelem, dekuji Honeste, ze ji budu chybet, dekuji babuovi za neutuchajici nadseni do tvoreni, dekuji a gratuluji Josephovi Simwaba k jeho odhodlani byt nasim prvnim tanzanskym dobrovolnikem. Dekuji sestre predstavene - mama Mkuu za organizacni nadseni do nasich spolecnych projektu i za jeji trpelivost hlavne se mnou, dekuji sestram ze mi tak dobre varily az se mi vytvorily madylka lasky i sestre mama Makamu, ktera mi rekla ze jstem tlusty, coz znamena, ze stravim jaro a leto sportem. Dekuji dobrovolnikum, kteri se nyni chystaji na letni misi. Jmenovite Miska a Tomas Gongolovi, Zuzka Klusova, Gabca Gongolova, Gabca Frejslerova, Martin, Jana z Brna, ktere dodatecne dekuji za skvelou organizaci beneficniho koncertu v Brne. Uz je vse domluveno tak, ze budou na sto procent vytizeni a tudiz snad i uzitecni. Dekuji i lekarce Eve, ktera snad co nejdriv dorazi do nemocnice Igogwe kde je jiz ocekavana. Dekuji organizaci International Humanity a doktoru Madarovi za podporu nasich dispenzaru v Mahangu, Mshewe a Hasambe. Dekuji hlaven i Jankovi za jeho zalibeni v projektech Bez mamy a snad brzkeho rozsireni nasi organizace na Slovensko.

Nyni bych rad rozepsal jednotlive casti aktivit Bez Mamy a jak se nyni rozviji.

1/ stavba sirotcincu - postupuje velmi dobre. Zednici, alespon zaklady staveji velmi poctive a bytelne. Nejvetsi problem je totolne omezeny zdroj financi, takze uvidime kolik stihneme postavit

2/skolka - navstevuje priblizne 20 -25 deti, kterym je po vyucovani varena vyzivna kasicka uji. Ve skolce uci stara, ale duchem mlada sestra Dorotea a zena Edgara jehoz ja osobne znam hlavne z kostela.

3/dispenzar Mahango - sestra Honesta ma kazdy den priblizne 20-25 pacientu

4/dispenzar Mshewe - sestra Maria Goretti ma kazdy den priblizne 10 pacientu

5/dispenzar Hasamba - denni navsteva kolem 10 ti pacientu

6/ fotovoltaicke panely  - jsme na misto dostali asi po deseti mesicich. Z teto doby byly asi 8 mesicu na miste. Bohuzel celni sprava, vyzadovala tak vysoke clo, ze by jsem mohli tyto panely koupit nove. Sestra predstavena rikala, ze to byl i hodne politicky problem. Sve stavy popisovala, tak ze mela z teto zalezitosti hodnekrat boleni hlavy. Pristi mesic se vsak jiz budou panely instalovat na jednotlive budovy.

7/ sponzoring sirotku - nyni jsou sirotci podporovani [adoptivnimi] rodici rozprchli po jednotlivych skolach. Bohuzel jsem nemel zadny cas tyto deti navstivit. Toto napravi az dobrovolnici v lete.

Jako vse jednou konci, tak i tato cesta konici. Ani nevim co nakonec napsat. Snad jenom africke Kwaheri - nashledanou.
Michal

den posledni - nakup zbozi pro internetovy obchod

Dnes je nas posledni den. Janko se jako vzdy dobre vyspal. Ja jsem v moskytiere rano napocital 12 komaru, tak uz z tohoto titulu je jasne, ze ja jsem spise ve veci spanku jeho pravy opak. Dnes nas ceka nakup zbozi pro nas maly internetovy obchudek. Za ukol mam nakoupit tradicni africke, rucne malovane obrazy Tinga Tinga, ruzne uzitecne veci z ebenu jako jsou pribory, misky a podobne. Proste mam Vam neco vybrat aby se to libilo ceskemu vkusu a lide si to sem tam koupili. Rano jsem byl trosiku nerovozi, protoze jsem vubec netusil kde se takove veci muzou v Daru, prodavat. Obratil jsem se na meho znameho taxikare pana Valenciu a nejenom, ze mi poradil, ale i za poplatek nas tam odvezl. Misto to bylo africkeho typu. V ruzny malych obchudcich vecinou z plechu postavenych, meli v techto chatrcich zdejsi umelci vystavene, vlastnorucne vyrobene zbozi. Jenze obchudku bylo asi 80 a kazdy chtel prodat. Nahaneli me jako zlate prasatko. Jeste je treba zminit, ze dnes v Daru cely den tropicky prsi, ale je prijemnych tricet stupnu. Takze v takovem prostredi jsem nakupoval. Po kontniky v kaluzi, obkolopeny prodavajicimi prekrikujici se v nabidkach at uz obrazu, nebo jineho zbozi. Jeste ze nas porad smacel tropicky lijak. Doufam, ze jsem vybiral dobre a tyto ruzne zajimava predmety se Vam budou libit. Na strankach Bez Mamy bude velice brzo odkaz na tento malinky obchudek. Proto se neostychejte jej navstivit. Vzdy budeme mit na dverich napsano tanzansky podrav KARIBU - VITEJTE.

Zanzibar

V nedeli rano jsem sli se sestrami i Jankem do kostela na msi svatou. Pote jsme vsichni spolecne jeli do za mesto navstivit sestru sestry predstavene. Tam jsem s predstavenou probiral nejnutnejsi organizacni zalezitosti i nepopularni praci s papiry, coz je ucetnictvi. Diky jeji profesionalite jsem vsechno zvladli  a ja ji uz naznacoval, ze je nejvyssi cas, aby nas autem hodila do pristavu a my chytli jeste posledni lod na Zanzibar, protoze v dusnem Daru jsem nechtel zustavat dalsi noc.
Prijeli jsem za 5 min 12, coz je pul hodina pred odjezdem trajektu. V kancelari kde se prodavaly listky mi jeden klucina poradil, ze je nesmysl kupovat zbozi na Zanzibaru a doporucil mi jeden obrovsky trh tady v Daru. Listky na Zanzibar uz byly koupene, tak jsme si s tim chlapkem domluvili sraz v utery vecer a on nas na misto velkeho trhu za poplatek veme. Z toho vyplynulo, ze pobyt na Zanzibaru bude ciste pobytovy a odpocinkovy. V hlavnim meste Zanzibaru Stone town jsme nasli jednoduche a levne ubytovani za 10 USD na osobu, takze byla velka spokojenost. Jedina nevyhoda byla, ze hotylek byl hned vedle mesity. Reproduktor mesity byl asi 4 metry od hotelu a jeste natoceny do naseho okna. Proto kdyz se zacal mezuin modlit, tak jsem se k smrti vydesil z toho obrovskeho kravalu.

Druhy den jsem jeli dodavkou na me oblibene misto na vychodnim pobrezi do Bweju. Opet jsem tam nasel se poflakujiciho Shagiho, ktery nekde nasel kytaru, proto chodil s kytarou a kazdemu brnkal jeden akord - jen tak pro radost.
Ubytovali jsme se pro me ve znamem bungalovu Makuti a ja tentokrate vyjednal skvelou cenu 13 USD vcetne snidane.

Opet jsem udelal stejnou chybu jako obvykle a lehl jsem si na slunicko, abych se jen 20 min trosicku poopaloval a udelal si dobry zaklad na opalovani s kremem. Tentokrate jsem se spalil jak parek na grilu a dve noci jsem z toho nemohl spat, protoze me bolelo i dychat.
Potkal jsem i Chagyho jak chodi po Bweju s kytarou. Rikal, ze zmenil praci a  radeji pracuje u africana, ze ho ten jeho puvodni zamesnavatel hodne honil. Nyni pracuje asi 10 hodin tydne a je hodne spokojeny. Nejenom proto jsem si pujcil jeho kytaru a zabrnkal jsem mu prvni tony Smoke on the watar. Tim jeho spokojenost jeste stoupla.

Druhy den jsem se vypravili zpet. Na trajektu - spise zavodni lodi mi bylo strasne,ale strasne spatne. Pri kombinaci me totalni spaleniny tela, horka a morske nemoci jsem uz chtel by hodne, ale hodne rychle doma. Clovek vydrzi hodne a i tohle jsem vydrzel. Vecer jsem se ubytovali v cistem hotylku YMCA v centu Daru.

Cesta do Daru

Cesta do Daru probihala vyborne, protoze tentokrat jsem jeli s nejlepsi autobusovou spolecnosti, coz nam poskytovalo komfort temer srovnatelny s evropskou urovni. Autobus vsak zastavil v motorestu na obed. Bohuzel vsak na obed nam dali pouze 4 minuty. Me to jako uz zkusenemu africanovi stacilo. Janko vsak urcite potreboval jeste alespon jednu nebo dve minuty navic. Kdyz jsem pak nastoupili do autobusu, tak Janko mel trictvrte hodiny hlavu z okynka a snazil se domluvit jidlu, aby jiz nezlobilo. Po dlouhem a vycerpavajicim premlouvani vsak Janko vyhral a jemu se vratila prirozena barva.

V Daru nas jiz cekala sestra predstavena a vzala nas na veceri do domu, kteri patri sestram jeji kongregace. Pote co jsem si posmakli jsme se ubytovali v dobrem, ale drahem hotylku, kde bohuzel nic neslo. Ani klimatizace, ani napousteni vody do zachodu, ani elektrika. Takze jsme byli celkem sklamani. Ale noc jsme nejak prezili.

Rozvoz leku

Protoze sestra predstavena bohuzel neprijela, tak jsem se musel do Mshewe a Hasamby vydat bez ni. S predstavenou se nakonec mame potkat v sobotu vecer v Daru. Kongregace nam pujcila terenni pickum. Ridice nam delaly dve sestry. Rano jsme nakoupili leky v Bojani lekarne za 700 Eur, ktere poslala organizace International Humanity a vydali se do Hasamby obhlednout jak tam funguji vyukove dilny, ktere by jsem take radi vybudovali v Mahangu.

holky a kluci se uci sit

Joseph v akci

By s nami jiz dobrovolnik Joseph, ktery si radeji udelal volno v praci tj. na vysoke skole kde uci, jen aby mohl byt s nami. Kdyz jiz tedy byl s nami, tak jsem ho instruoval co a jak potrebujeme kolem sirotku.

Hned nasledne jsme se vydali na vzdalenou cestu do Mshewe. Nase ridicka jela tak rychle jako ve scence Cetnik ze St Tropes kdy Luis de Funes stopne reholni sestru a ona jede spise po dvou kolech. Tak nejak takhle jsme jeli, ci spise leteli do Mshewe.

Tam nas jiz ocekavala sestricka Maria Goretti, ktera ma na starost zdejsi dispenzar. Po uvitani jsem si sedli a ona mi vylozila jak se dari jejimu dispenzari a hlavne co potrebuje.

Za dobu co tento dispenzar podporujeme spolecne s International Humanity zde naslo pomoc 750 pacientu.
Zdravotnimi problemy, ktere zdejsi obyvatelstvo trpi a se kterymi prichazeji do tohoto strediska jsou i lehke, ale hlavne tezke. Proto Maria Gorreti byla stestim bez sebe kdyz jsem ji predali leky a obvazovy material,ktery posila zase spolecnost Tieto Enator.

hromada obvazoveho materialu od spolecnosti Tieto. Nejenom Maria Goretti mnohokrat za to DEKUJE

Nasledne jsem predavali leky, ktere by mely vystacit podle slov sestricky az na 6 mesicu. Dodali jsem snad vsechno co bude toto zarizeni potrebovat.

s Mariigoretti jsem se i kolikrat zasmali nad tim co jsme to privezli za medicinu

I kdyz uz nyni vim, ze jsme na neco zapomneli, ale snad chybejici leky co nejdriv nejak dodame.

sestricky za mnozstvim leku nebyly ani videt

mezinarodni slovensko-tanzanska dobrovolnicka spolupace. V akci Janko a Joseph

Po pohosteni a mnoha diku jsem se vydali zpet do Mbeyi, protoze bylo se treba chystat na cestu do Daru, kde mame potkat sestru predstavenou a nasledne vyrazit na Zanzibar si odpocinout, ale take nakoupit nejake zbozi, ktere se budeme snazit zde v cechach prodavat.





.

Ve ctvrtek jsem meli naplanovany odjez z Mahanga na tri hodiny odpoledne. Do te doby jsme chteli vyuzit nakoupeneho naradi a pospravovat v dome sester alespon to nejnutnejsi.Takze do treti hodiny jsem se s Jankem nezastavili. Ja jsem utesnoval pletivem vsechny skviry ve mistnosti kde sestry skladuji ryzi, kukurici a dalsi pochutiny. Tohle jsem delal proto, aby krysy nemely lehky pristup  do teto mistnosti. V lete, az prijede skupina dobrovolniku, tak uvidime kolik jich napocitaji. Doufam, ze tam jiz zadna nebude.

V tom spechu jsem si jeste stihl popovidat se sestrou Honestou. Ona me mile nazyva mladsim bratrem a ja ji na oplatku sestricko. Snazila se me povzbudit do zivota, dat mi par rad a rict mi, ze ji budu chybet.Takze se vlastne stala jedinou zenou, ktera mi rekla ze ji budu chybet. No pokud nejsme pratele, tak aspon blizci kamaradi.

Tesne pred odjezdem jeste privezli pytle cementu na stavbu sirotcincu, ktere jsme bedlive prepocitali a potvrdili, ze pocet kusu sedi. Takze hura do betonovani.

Odjezdy z Mahanga nemam nikdy rad. Nedalo se vsak nic delat a vydali se do Mbeyi, kde jsme byli pozvani na veceri k jednomu ze synu babua, jehoz jmeno je Peter Simwaba. Znovu s nami sel i jeho bratr Joseph. Joseph se chce uz velmi dlouho stat nasim dobrovolnikem. Proto jseme projednavali detaily spoluprace a nakonec jsme si placli. Timto tedy oznamuji, ze v Tanzanii mame prvniho dobrovolnika.

 

 

Joseph a jeho zena

Pak jsem si sli jeste na chvili sednou -   v cechach by jsme rekli do restaurace, ale popravde pili jsme jen zdejsi dobre a vychlazene pivecko Kilimanjaro, tak jak je s rodinou Simwaba, tedy rodinou babua zvykem. Janko dostal od rodinky darek - dva tradicni satky. Jeden na hlavu a jeden jen tak na prehozeni pres sebe. Jeste mu to dokonce tradicne uvazali.

Ja jsem sice dostal jen jeden satek, ale zase si me vyhledla jedna zdejsi devce a straslive se ke mne tulila. Tak jsem ji slibil jednu fotku a radeji jsem prchal s Jankem do hotelu.

Mali sirotci z Igogwe

Dnes jsme meli v planu navstivit sirotcinec batolat a podobne velkych deti v Igogwe. V Igogwe je hlavne vetsi dobra nemocnice.
Tam jsem se setkal s reditelem a domlouval pobyt nasich dobrovolniku v nemocnici a sirotcinci. Dohoda byla ke spokojenosti
vsech uzavrena a my se vydali za miminkami.

Reknu vam, ze pokud neni clovek tvrdeho srdce, pak s nim musi pohled na mimca pokud
ne otrast, pak alespon zacloumat.

Mimca byly tentokrat zavrene ve dvou mistnostech a jedne chodbe. Mohly se tam volne plazit,
nebo chodit pokud to uz umely. Deti, ktere umely chodit a spatrily nas prichod, tak nam utikaly, co jim jejich male nozky
stacily, naproti. Ty ostatni aspon otacely hlavickami. Timto bych asi rekl, ze detem chybi lidska pritomnost, dotek, nebo
takove to mamincino ponoseni.

Nejenom proto jsem moc rad, ze se zde vypravi nasi dobrovolnici a budou se temto detem vice
venovat. Je treba take rict, ze temto detem hmotneho moc nechybi. Jidla maji relativni dostatek - jenom ta pece.

Obaval jsemse zeptat jak casto miminka prebaluji. Doufam, ze je to aspon.... A az tyto mimca dorostou, pak je sance, ze budou moci prijit
i do naseho sirotcince, ktery se stavi v Mahangu.

s reditelem nemocnice Igogwe - domlouvani cinnosti nasich dobrovolniku

Nasledne jsme dostali opet vyborny obed u sester a vydali se na cestu zpet
do Mahanga.

K veceru opet prisel babu s jednou holcinou, ktera mela 17 let. Sice nebyla sirotek, ale jeji rodina je tak chuda, ze se o ni nemohla starat. Babu se ji tedy ujal a nyni tahle divka bydli u neho doma. Babu s ni prisel, aby se zeptal, jestli by jsme ji nemohli zaplatit skolne na soukrome skole. Bohuzel je uz 49 v poradi, protoze skoro vsichni lide, ktere potkam, tak chteji poslat sve deti na kvalitni soukromou skolu, ktera je vsak velmi draha a pro drtivou vetsinu rodicu deti, nedostupna. Pak kdyz babu odchazel, tak se se sestrou Doroteou o necem bavili, nacez mi oznamili zda li bych si tuhle divku nechtel vzit za zenu. Sice tahle divka je pekna, ale svou zenu si predstavuji trosku jinak, proto jsem s diky odmitl.

Internet a podobne zalezitosti

Vsechny vas opet zdravim,

nyni pise ze sveho on-line internetu z notebooku a jeste z vesnicky Igogwe. Rad bych nyni shrnul vlastne tri dny a to od
 pondeli do nynejska.

V pondeli jsme se s Janem rozhodli jet do Mbeyi. Ucel cesty byl jasny. Obstarat online internet, vymenit penize, a
nakoupit nejake naradi sestram do domu. Kdyz jsem se od Mbeyi vydali, tak jsem mel akorat presne tolik tanzanskych silinku,
 kolik bylo treba na zaplaceni dala dala. Jel i Chache jako prekladatel a rikal jsem klukum at si nemysli ze do doby kdy se
 vymeni penize, tak dostanou byt vodu. Chache nastesti nasel temer okamzite smenarnu, kterou jsem hledal a tam jsme dostali
 neuveritelne dobry kurz 1480 za jeden dolar. Takze spokojenost byla na miste. Pote jsme se vydali na trh, kde by mel byt
 maly obchudek s naradim. Kdyz jsme tam prisli, tak jsem si pripadal jako ze mam nejakou nakupni horecku, protoze jsem
kupoval vsechno. Kladivka, sroubovaky, dlatka,kombinacky..... No proste vsechno, co je doma potreba, kdyz se neco pokazi.

nakoupe naradi

 Nyni to bylo v dome sester, tak ze pokud se neco pokazilo musel se na to clovek jen smutne divat, coz alespon pro me to
 bylo naprosto flustrujici.
Nasledne jsme sli k mobilnimu operatorovi kde jsem chtel zaridit inernet. Internet jsem nechtel proto, abych si brouzdal
 po nasich mainstreamovych mediich a hledal informace jak se nasi vazeni politikove perou se svym ukolem, byt tu zde pro
 dobro volicu. Spojeni se svetem potrebuji, abych mohl publikovat tenhle blog. Po oznameni ceny, za kterou tuto vymozenost
 prodavaji se mi podlomily kolena, protoze v Evrope bych za tu cenu mel internety dva. Nakonec jsem vsak souhlasil a
internet si nechal zridit. Pote co mi oznamili, ze internet zacne fungovat az vecer jsem zacal mit spatny pocit. Nasledne
jsme se zastavili na trhu kde jsem navstivili mistni kramek a tam nakoupil nezbytne veci, ktere nam meli pomoci udrzet
dum sester a dalsi nemovitosti v chodu. Proto jsme nakoupili kladivko, sroubovaky, kombinacky, dlatko, barvy a redidlo a
dalsi nezbytnosti. Mel jsem velkou radost, ze budu moct zaklepat hrebik kladivkem a ne kamenem.
Kdyz jsem dorazili domu tj. k sestram, tak jsem byl cely bez sebe zkusit pripojeni internetu, protoze jiz melo byt aktivovano
Muzete hadet jestli internet fungoval, nebo nefugoval. Jiste ze nefungoval. Propadl jsem smutku pri predstave, ze budu muset
jet zitra opet 3hodiny do mesta a 3hodiny z mesta jen, abych vyresil problem s internetem namisto, abych zustal se sestrama
a pomohl jim s ruznymi pracema. Nicmene vam ctenarum jsem slibil, ze blog budu psat prubezne. A jelikoz vas je doopravdy mnoho
, tak jsme vas nechtel zklamat, proto jsem se v utery opet vydal do Mbeyi.

Rano opet pro me prijela motorka jako taxi. Nazev maji piky piky. A vydal se jiz na rutinni cestu. V kancelari opratora se
mi moc omlouvali. Pry jsem dostal spatnou SIM kartu, ktera je v modemu, a proto to cele nefungovalo. Ach jo. Prijal jsem
omluvu a co nejrychleji ujizdel zpet domu. Na zpatecni ceste taxi dodavka, ktere se v tanzanii nazyvaji dala dala, jsem si
pekne dobroduzstvi. Dodavce v polovine tricetikilometrove cesty zacal dochazet benzin. Ale kluci ridici jsou sikovni a chteli
z dala dala vyzdimat i posledni kapku benzinu. Resili to tak, ze kdyz zacal "chcipat" motor tak jednoduse prejeli do
protismeru a jednim kolem jeli po krajnici, ktera se snizovala az k prikope. Cili kdyz se auto naklonilo na tu spravnou
stranu, tak zbytek benzinu pritekl do motoru. Kdyz vsak auto bylo naklonene,ale porad "chicpalo",tak ridic vjel uplne do
prikopy, aby se i ta polsedni kapka dostala do motoru. To jsme se vsichni v dala dala sesunuli na jednu stranu. Proste
byli jsme jedno cerne telo a diky mne sem tam i bile. Nakonec jsme tuto cestu Titanikem zvladli a dojeli do cilove stanice i
s on line pripojenim. Znovu pokladam otazku jestli si myslite zda internet fungoval? Ano tentokrat fungoval. Je tady vsak
africke ALE. Jednoducha www stranka se nacitala 15 minut, pokud se vubec nacetla. Takze internet na nic. Radeji jsem na
tuto kapitolu zapomel a sel za Jankem ven kde zatim obrousil ocelovym kartacem ocelove vrata a hlavni vchodove dvere a jal
se natirani. Chudaka za ten den trosicku sesmahlo slunicko. Treba Chaha byl natolik chytry, ze odmitnul pres poledne malovat,
ze je pry moc horko. Janko se vsak presto rozhodl hrdinne jit prikladem Chachovi a ukazat, ze se pracuje i pres poledne. Chacha preckal po africkem zpusobu poledni horko ve stinu a stetec vzal od ruky az odpoledne a branu se snazil natrit. Ale myslim, ze to bude prace na nekolik dni.

Vecer jen kvuli nam prijel do Mahanga, stary dobry znamy babu Simbwa. Jen pro pripomenuti. Babu je clovek, ktery ma 81 let,ale
o sobe rika, ze je porad stale mlady. A do te doby co se bude takhle citit chce pomahat lidem, tak jak to delal cely zivot.
Hned me zahrnul otazkami na vystavbu laboratori, ktere navrhnul, a ktere planuje stavet s nasi pomoci vedel dispenzare. Musim
rict, ze babu je mi velkym vzorem svym zapalenim do zivota.

Den sváteční - neděle

Neděle 10.4.

Ještě než Vás uvítám do dalšího dne, tak se zmíním o noci. Spal jsem jako dřevo, nebo jako když mě do vody hodí. Jenže v hluboké noci mě vzbudil strašný randál, který vznikal u hlavních vrat. Protože spíme v pokoji u hlavních vrat, tak mě to ovšem že probudilo. Slyšel jsem velmi silné rány a boucháni do železných vrat a neuměl jsem si vysvětlit jak to vzniká. Napadaly mě různé myšlenky od zlodějů, kteří se chtějí dostat do dvora, až po krysy které se chtějí dostat do misijního domu (ty však byly vyhnané naší zdejší zlou kočkou). Nakonec jsem se přidržel myšlenky, že kdo nic nedělá, ten nic nezkazí a raději jsem to zaspal. Ale po jednom divném snu, ve kterém mě postřelili, mě rány vzbudily znovu. To už jsem tušil, že mě pozice ochraňovatele nemine a budu se muset vydat zjistit, o co tady vlastně jde.

Vzal jsem si od Jana baterku, protože svoji zásadně z dalšího záhadného důvodu nevozím a vydal jsem se ven. Když jsem svítil na bránu tak nic, když jinde tak taky nic. Prostě kde nic tu nic. Až v jednom rohu se zablýskl pár očí, a když jsem na ně posvítil tak jsem zahledl siluetu zdejšího divokého psa. Bylo to jak ve westernu. Já na jednom konci, pes na druhém (areál je pro upřesnění oplocen a pes chtěl z něho pryč).

V tu chvíli jsem okamžitě začal hledat nějaký klacek, mačetu, kůl, kterých bývá na dvorku spoustu, ale jak naschvál zrovna tu teď nebyl ani jeden klacíček. Zapomněl jsem na své hrdinství a dal se na útěk, který se skládal ze tří skoků ke dveřím do domu sester. Ale ouha, byly zamknuté. Už jsem si představoval, jak za mnou stojí ta potvora a říká si jak mě hloupého bělocha dostala. Když jsem se otočil, tak byla pryč, odešla směrem k venkovním toaletám. To mi dalo čas, abych se přece jenom ozbrojil …nicméně našel jsem jen klacík o tloušťce asi 4 špaget a byl pevný tak, jako byste je už 5 minut vařili.

Jediná šance byla v množství lidí. Proto jsem zaklepal na sestru Honestu a vysvětlil ji situaci, což ze začátku moc nešlo, protože já na ni česky a ona swahilsky, až pak jsem se sladili na naši amatérské angličtině a ona řekla, že přijde ven. Přišla a vzbudila Chachu a Amriho. Trvalo pět minut, než vylezli ze svých postelí. Tak jsme vytvořili bojovou skupinu 4 statečných. Vepředu byl Amri, který měl baterku, vedle byl Chacha, který měl v ruce 4 špagety. Já jsem je kryl hned zezadu. Honesta zaujala pozici u dveří domu a byla připravena jednak udílet rady (rozkazy) nebo hned skočit dovnitř a zavřít za sebou dveře. Vyšli jsme tedy vyzbrojeni k toaletám, náhle Amri zahlédl psa, a jediné, co ho napadlo bylo intuitivně vyskočit na střechu přístavku, což hned nato udělal i Chache a já vzápětí. Takže jsme se dostali na střechu a z ní na plot. Tam jsme strategicky přeskupili naše síly a to vše za účasti mluveného doprovodu Honesty.

Honesta pak na jednom konci otevřela jedny ze dveří areálu, aby pes mohl vyběhnout. Jenže pes si tvrdošíjně vybíral jiné dveře, které byly dosud zavřené. Až když Chache trefil psa „špagetami“, tak se pes rozběhl správným směrem a opustil tohle mírumilovné místo, doufejme, navždy.

Pak jsme si všichni ještě popřáli pěknější zbytek noci a šli spát. Já jsem si dal po návratu dva loky Janovy slivovice na uklidnění. Jak je vidno, tohle dobrodružství nakonec dobře dopadlo. Dobro zvítězilo nad zlem a sestry si zde mohou opět v klidu žít se svými sirotky. Jsem rád, že jsem mohl být

na straně dobra. ……..Jenže jak to tak bývá ani to „zlo“ nebylo tady jednoznačné. „Zlo“, jímž tady označuji zmíněného psa, mohla být s největší pravděpodobnosti divoká fenka, která byla sama vyhladovělá a navíc také mohla shánět něco k jídlu pro svá štěňata…… Kdo ví, možná příště budu stát na obou stranách.

Ráno když jsem se probudil a dospal se do růžova, řešil jsem, jak se dostanu do kostela, když slunce je již vysoko a já z nějakého dalšího tajuplného důvodu nenosím dlouhé rukávy, které by mi ochránily mé spálené ruce. Prostě jsem se zařekl, že tam budu muset dojí tak jak jsem, což je s rukama naholo. K mému překvapení se v kostele svatého Dominika v Mahangu nic nezměnilo, vlastně jedna věc

přece.

Kostelík v Mahangu

Na mši svaté bylo kolem 40 lidí, což předtím nebývalo zvykem. Způsobilo mi to radost. Opět jsem musel farníkům říci pár slov, což se, nikoliv mou zásluhou, setkalo nejen s pochopením, ale také se smíchem a tleskáním.

Pak jsem přijal pozvání od rodiny Edgara na africkou večeři v pondělí. Cestou z kostela jsme navštívili obecní úřad s vyhlášeným padajícím stolkemJ. Zjistili jsme tam, co znamená, v jazyce zdejšího kmene, název Mahango. Co myslíte vy?

Také jsme se setkali s několika zdejšími krávami - tak jsme si s Jankem říkali, kdo z nás dvou by byl lepší pasáček.

Zdejší býček

Oběd byl opět výborný, více jsem se už přecpat nemohl. A po dobrém jídle nám sestra Dorotea doporučila jít si lehnout, když je ta neděle. No, neposlechněte ji!

Spali jsme až do 5 večer. Pak jsem kontaktoval matku představenou, která je nyní v Keni a ona mi zvesela napsala, že přijede místo 12.4., jak bylo domluveno až 15.4. Tím veškeré vytvořené plány padají a bude se muset, po africku, velmi, ale velmi improvizovat.

Jeden stařec, který bydlí vedle domu sester, má dětskou obrnu. Navíc mu ještě před nedávnem padala střecha na hlavu. Se sdružením Bez mámy jsme se rozhodli, že mu opravu střechy zaplatíme. Když se dneska přišel se mnou pozdravit, jako výraz vděku mi, tedy sdružení Bez mámy, donesl jednu ze dvou slepic, které vlastní.

zrekonstruovany domecek

Stařec od vedle a Michal s darovaným kohoutem

Ještě se zmíním o problematice krys, které se zde nastěhovaly. Prostě se tu prý nastěhovaly a bylo jich tu všude plno. Málem, že jim dávali jména, jak je dobře znali,ale nakonec toho nechali, protože jich bylo tolik, že si jména nepamatovali. Ale jedno dne, to bylo před 14 dny, někdo dovezl zdejším sestrám, kočičku. Tehdy nebyla velká ani jako křeček. Dneska je velká asi jako křeček, ale má tu nevýhodu, že ji jdou vidět žebra. Prostě byla a ještě je trošku podvyživená.

zdejsi domaci drava kocicka co ma na starosti krysy

Sestry ji mají moc rády a říkají, že je to takový malý zabiják krys. Nyní tuto kočičku zavírají do komory s potravinami, kde se bohužel drží poslední krysí rodinka.

Zítra, to je v pondělí, se chystáme do města Mbeya. Chceme tam zařídit nákup nezbytného nářadí jako je kladívko, kombinačky, štípačky a podobné vymoženosti. Chceme totiž tady trošku pár věcí poopravit. Když mi Dorotea donesla místo kladívka kámen, kterým jsem měl v kapli zaklepat hřebík, tak mi došlo, že to takhle  nepůjde :-) Kromě toho chceme pro dispenzář v Mahangu koupit nějaké antibiotika, chceme získat online internet,a taky vyměnit peníze, protože jsme z toho cestování vcelku na suchu. Tak držte palce.

deti a pani ucitelka z nasi skolky

Já jsem opět přejedený rýže a domácích hranolků, a proto si snad s Janem dáme hlt docházející slivovice a půjdeme spát. Do Mbeyi jedeme již v 6 ráno, tak jsem zvědav.

Další den cesty necesty

Další den cesty necesty

Ráno již v 5,45 nás vzbudil recepční, že jestli si pamatuji, co jsem v noci slíbil. To znamená narážku, že dva chlapi, co spí v jednom pokoji, by měli hotel opustit ještě před rozedněním, aby nepohoršovali své okolí. …Tak co nám zbývalo - skoro jsme tedy prchali. Byla ještě tma, ale i přesto jsme se snažili někde vyměnit peníze, aby jsme měli na autobus do Mbeyi. Skoro po boji se nám to podařilo.

Koupili jsme si lístek u nějaké společnosti a dali si batohy již do autobusu. Odjezd v 8hod. Měli jsme ještě víc jak půl hodinky času, tak jsme se šli s Jánem nasnídat. Když jsme se vraceli za 5 min. 8, autobus byl již nastartovaný a lidé do něj skoro naskakovali. Ihned jsme se k nim přidali. Našli jsme si svá místa, přestože zrovna u nich chyběla čísla a spokojeně jsme se usadili. Já jsem po 5 minutách již začal usínat. Po dalších pěti minutách přišel průvodčí, že chce vidět naše lístky, tak jsme mu je dali a on jen tak mimochodem prohodil, že sedíme ve špatném autobusu. Sice u správné společnosti, ale ve špatném autobuse. Tenhle prý jede do Daru :-) Takže neuvěřitelná cesta pokračuje.

 Tak nás vysadil někde na krajnici, ale naštěstí to byl dobrý člověk a náš správný autobus informoval mobilem, co dva běloši provedli. My jsme na krajnici chytli taxíka a jeli na autobusák ve městě Iringa a tam nastoupili prý do správného autobusu. Nemusím zdůrazňovat, že jsem byl celkem v očekávaní, co se stane během příští půl hodiny. Nakonec se nic nestalo a kolem 13 hod nás autobus vyhodil ve vesničce Mswiswi, což je místo odkud člověk dojde za hodinu do Mahanga.

Po zkušenostech s dopravními prostředky jsem si netroufnul vybírat mezi kolem a motorkou a raději jsme zvolili chůzi pěšmo. Přece jenom, když člověk zakopne a rozbije si nos, tak za to bude moci sám. Po chvilce nám zastavilo nákladní auto, které vezlo na korbě kameny. Přemlouvali nás, že nás chtějí vzít. Tak jsme to riskli. Přece jenom na korbě náklaďáku se do Mahanga nejezdí každý den.

Takhle se tedy jede do Mahanga.

Jaké bylo naše milé překvapení, když náklaďák zastavil poblíž domu sester. V tuto chvíli mi došlo, že je to vlastně auto, které má namířeno se stavebním materiálem na stavbu sirotčinců.

Auto, které dopravuje materiál na stavbu

V domě sester nás s úsměvem a objetím uvítali Abu s Ayubem a také Chacha a Amri, což už jsou skoro velcí chlapi. Jsou zde stálice sestry Dorotea a Honesta. Obě vždy s dobrou náladou a pokojem v srdci. Třetí stálice, sestra Blandyna je bohužel nemocná; je v nemocnici Igogwe.

Mama Sada mne hned vítala a byla moc ráda, že jsme přijeli. Skvělá to žena

.

I takto se dá vítat se sestrou Dorotou

Po přivítání jsme se hned vydali obhlédnout stavbu sirotčinců. Pracovníky jsme našli v plném zápřahu. Přesunovali velké kameny, které se používají na základy. Vůbec jsem jim tu práci nezáviděl. Jsem rád, že vidím, jak se stavějí základy, protože jsem se ujistil, že je dělají bytelně a poctivě. Což je předzvěst, že stavby mohou stát dlouhou dobu; všichni v to doufáme.

Místo dopravních prostředků se používají pevné svaly

Hotové základy

doladovani detailu se sefem stavby mistrem Godfrydem

nektere casti zakladu jsou jiz dale nez jsme mysleli

Jídlo zase sestry vaří výborné a opět se tu přejídám. Kdo má rád hranolky a bojí se kalorií, tak ať tady raději nejezdí, protože ty tu jsou pořád a jsou domácí, takže jsou velmi dobré. Můžu veřejně přiznat, že tento boj prohrávám. Taky je třeba vědět, že za každých okolností je třeba mazat se opalovacím krémem už od samého začátku pobytu. Já to sice vím, ale z nějakého tajného důvodu to nedělám a znovu se divím, že jsem spáleny tak moc, že nemůžu být na sluníčku už vůbec.

tento staresina daroval pozemek na stavbu sirotcince - 17 aru. Bez neho by nic nebylo

dispenzar v Mahangu je temer porad plny pacientu

Cestou necestou, polem ne polem do Mbeyi

Vážení čtenáři,

tímto se poprvé hlásíme z reálné Afriky a ještě pořád z cesty. Cesta probíhala celkem podle plánu. Musím pochválit egyptskou leteckou společnost, která se komfortem a hlavně jídlem přiblížila tureckým airolinkám. Mají ještě jednu výhodu (pro ně samotné nevýhodu) a to, že lítají poloprázdní či spíše prázdni. Pro nás pasažéry to znamená, že noční lety můžeme prospat na trojsedačce. Já jsem však i přesto nezamhouřil oko.

Ráno jsme přiletěli do Dar es Salaamu v 5.15. Kdo zde již byl, tak ví,že jsme měli na vybranou stihnout autobus do Mbeyi který odjíždí v 6.00 z hlavního autobusového nádraží vzdáleného od letiště 30 min nebo zůstat v Daru celý den a autobus chytnout, až další den. My jsme zvolili risk a chtěli jsme stihnout bus už v den příletu. Tak jsme vyběhli z odletové haly a vzali prvního taxíka skoro bez smlouvání, který s námi vletěl ještě do tmy ponořeného Daru.

Když jsme přijeli na autobusák, tak všechny autobusy kromě jediného již byly pryč. Takže nastalo dilema. Buď akceptovat cenu navrženou řidičem jediného autobusu, která byla téměř dva krát vyšší, nebo se ubytovat v Daru a přečkat zde den a noc. Zvolili jsme zase trošičku risk a přistoupili na cenu i zjev autobusu Taqvabal. Já jsem Janovi říkal, již při vyjednáváni o ceně, že to smrdí velkým dobrodružstvím. Autobus se dle zjevu měl spíše pohybovat jen v okolí autobusáku a ne se vydat napříč Tanzanii.

Už než jsme vyjeli, tak se musela vyměnit prasklá pneumatika, což mělo za následek zpoždění dvě hodiny. To jsme však s chladnou hlavou svedli na tzv. africký čas. Když jsme vyjeli, tak jsem Jankovi říkal, že nevěřím, že tomuto autobusu něco neupadne při těch obrovských vibracích, které jsme přirovnali k pračce zapnuté na ždímání prádla. Za 30 minut jsme stáli poprvé, když se z našeho autobusu kouřilo jak z táboráku. Diagnóza byla jasná - prasklý chladič, či něco co mělo co dočinění s

chlazením.

Na palubě tohoto autobusu měli ne mechanika, ale strojníka, který byl od hlavy až k patě zamazaný mazutem. Dal se do opravovaní tím, že  používal igelitku na spravení té díry a pak vléval vodu do chladiče. Ta však spolehlivě dole tím samým proudem vytékala. Myslím, že to ani nezpravili a jen pak po hodině řekli, že jedem. Z autobusu se kouřilo jak z parní lokomotivy vibrace pokračovaly, ale já jsem trošku usnul. Pak mě z předrahého spánku vzbudila rána. Po autobuse se říkalo, že jsme znovu píchli pneumatiku. Když jsem to šel ven obkouknout, tak jsem fakt koukal. Ve spod autobusu byla utržená kardanová hřídel. Strojník opět vzal svůj „vercajk“, že to prý jde opravit.

Tak jsem se pousmál a šel do stínu zvažovat co a jak. Po hodině jsem se po poradě s africkými spolucestovateli rozhodl, že pojedeme dál, ale ne již s tímto autobusem. Samozřejmě, že peníze nám nevrátili. Tak jsme se jali stopovat, a co se nestalo? Chytili jsme první kamion. Do Morogoro. což bylo cca 40km jsme dojeli v kabině kamionu.

zleva: Michal, uprostřed Janko a pak hodný pan řidič

Bohužel při vystupování jsme zmatkovali - já tam nechal průvodce Lonely Planet a Janko tam bohužel vytratil peníze. Takže když se daří tak se daří.

V Morogoro nás odchytil jeden člověk, že prý nám domluví auto do Mbeyi za přijatelných 20 USD na osobu. Znovu jsme na to kývli a k podivu přijelo auto až neafrické vzhledu- byl to zánovní Chrysler Cruiser. Neváhali jsme a šanci jsme využili. Jenže dnes se věci nemají tak, jak se zdají být. Chlápek, nebo spíše klučina pořád zastavoval v každé vesnici a přišlo mi, že se ukazoval se svým fárem. Takhle nám pomaličku docházela trpělivost. Když jsme v noci přijeli do Iringi což je 360 km od Mbeya a zase začal něco řešit a běhat s telefonem, tak jsme mu dali ultimátum, že jestli do 30 min. nepojedeme našim směrem, tak že si vezmeme taxíka a zajedeme se ubytovav do hotelu. Samozřejmě, že by nedostal slíbených 40 dolarů, za slíbený dovoz do Mbeyi. Samo sebou se zapřisáhl, že svůj úkol dodrží. No ale za 20 min. přišel a oznámil nedodržení slibu.

My začali řešit, jak o půlnoci budeme hledat hotel v městě Iringa. Nakonec jsme díky průvodci Janka nějaký hotel našli. Ten však byl plný, a proto jsme museli hledat další. A co se nedělo, všechny byly plné. Až na jeden, ale ten měl pouze pokoj s jednou postelí. A pánovi na recepci se vůbec nelíbilo, že by měli spát dva chlapi v jedné místnosti, čímž nás vlastně nepřímo obvinil z opačné sexuální orientace, než je normální. …Ale to nic, to už je takový poslední úder dnešního dne. Jdu si dát ledovou sprchu, kterou Janko už absolvoval a pomohla mu. Pak se pokusím usnout a nechat si něco pěkného zdát.

Ještě bych všechny kdo na nás myslí pozdravil a hlavně lidí co dělají, nebo budou dělat kolem Bez mámy.